Nové začátky...

Bezesporu největší kus práce jsme tento rok společnými silami odvedli pro Mariamu a její rodinu. Byla to výzva, ale stálo to rozhodně za to. Děti mají střechu nad hlavou. Nikam neprší, nezatéká, jsou v suchu, v bezpečí. Poprvé v životě mají vlastní a důstojné bydlení. Během poslední cesty bylo třeba ještě dotáhnout pár detailů. Zbývalo zasklít a natřít okna a dveře a postavit toaletu a umývárnu, jak jsme slíbili. Půda v oblasti, ve které rodina žije, je plná kamenů. Nebylo jednoduché vykopat odpadní jámu pro záchod. Dva kopáči nám nechali rozdělanou práci a od krumpáče doslova utekli :D. Až na potřetí se podařilo jámu dokončit. Nebylo ale divu. Kdo z nás by to chtěl kopat. Protože v domě není zavedená elektřina, pořídili jsme několik malých solárních světel. Večery jsou zde dlouhé. Stmívá se  v půl sedmé a slunce vychází zas až po 12 hodinách. Dětem a mamince jsme slíbili také postel. Aby se jim v novém domě dobře spalo. Tu jsme nechali vyrobit od místního truhláře. Ve městě jsme koupili matraci. Na trhu s použitým zbožím jsme pořídili ložní prádlo a přikrývky. A z Amraniho jsme si dělali legraci, že teď bude každé ráno zaspávat do školy. Ten měl z postele opravdu neskrývanou radost. Stejně jako několik dalších rodin i Mariamu a její děti jsme zásobili základními potravinami a surovinami. Malá Witness dostala od naší nejmenší dárkyně Emičky hromadu oblečení a malou hadrovou panenku, svoje miminko, které nosí všude s sebou. Díky Vám všem se nám nepodařilo pouze vybudovat pro rodinu nový domov, ale dát jim také naději na světlejší zítřky. Založili jsme malou slepičí farmu, která se, pevně věříme, brzy rozroste a bude pro rodinu zdrojem příjmů. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách a teď už je na Amranim a jeho mamince, aby své živobytí rozeběhli,  Ale dali jsme si za úkol  vyřešit přeci jenom ještě jednu velkou výzvu a tou je voda, jejímž nedostatkem rodina velmi trpí. 

Když se ohlédnu zpět, za dnem, kdy jsem se s maminkou a dětmi poprvé setkala, zaplaví mě pocit nostalgie. Hledala jsem tehdy nějaké rodiny v nouzi, kterým bychom mohli pomoci a Charlie si vzpomněl na Mariamu, kterou znal již od školy a věděl, že žije ve velmi obtížných podmínkách, Rozhodli jsme se jim přivézt alespoň nějaké základní suroviny na vaření a mýdlo. V dálce mezi křovím se schovávala malá hliněná chatrč, která skoro nebyla vidět a vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Chvíli nás z povzdálí všichni pozorovali a po pár vteřinách se za námi rozeběhl udivený Amrani. Pomohl nám odnosit potraviny a postupně je uklidil do chaloupky. Malé děti si nás nedůvěřivě prohlížely, ale Mariamu byla milá, laskavá, přívětivá, pokorná a smířená jako vždy. Neměli v podstatě vůbec nic. Pochopili jsme tehdy, jak velké břemeno na svých bedrech Amrani ve svých 7 letech nese a jak utrápená jeho duše je. Pochopili jsme také, že hledá a potřebuje naději, že jednou bude líp. Mariamu si coby žena a matka prošla v životě velmi těžkými chvílemi. Se svým handicapem a nepřízní osudu se potýká se vší statečností. My ale pevně věříme, že to nejtemnější období má rodina za sebou. Radost a smích dětí, vždy když přijedeme, mi dávají jasně najevo, že všechno to úsilí stálo za to. Jsem nesmírně vděčná mému parťákovi, bez kterého bych byla doslova ztracená a pravděpodobně bych teprve teď sama kopala základy na dům :D. A my všichni a celá rodina jsme nesmírně vděčni Vám všem, kteří jste tento projekt podpořili.  Jak Mariamu sama říká, když nás poprvé potkala, ani ve snu by jí nenapadlo, jak hrozně moc velké pomoci se jí dostane. Vám všem opravdu z hloubi duše děkuje. Lidé zde jsou silně věřící a velmi vděční. Do betonu na zápraží domu si vyryla větu: MUNGU NI MWEMA(Bůh je laskavý). 

Děkujeme!