Příběhy se píší samy...
Můžeme tomu říkat, jak chceme. Bůh, Vesmír, Osud. Čemu kdo věří, na tom nesejde. Každá výprava, každá sezóna, se v podstatě tak nějak naplánuje sama. Lidé a jejich příběhy přicházejí sami. Není těžké, najít ty, kterým bychom pomohli. Těžké je rozhodnout se, koho odmítnout. Vyhodnotit, kdo z těch, kteří nám přicházejí do cesty a žádají o podporu, si naší pozornost zaslouží víc. A to není jednoduché.
Ma Rosie
Je statečná žena. Je tělesně postižená a nemůže chodit. Vůbec jí to ale nebrání v tom, aby se postarala o své tři děti, a zajistila jim možnost docházet do školy. Sehnat práci je ve zdejších podmínkách velmi obtížné i pro zdravou ženu, natož ženu s jakýmkoli omezením. Ma Rosie se ale nehodlá poddávat osudu a zůstat někomu na obtíž. Každý den se nechá ráno zavést do centra města a alespoň žebrotou se snaží ušetřit peníze pro své děti. Celé dny se doslova plazí městem. Když jsme Ma Rosie potkali, pohybovala se po ulicích se svou nejmladší dcerou Rosie, které ještě nejsou ani tři roky. Musela jí k sobě uvazovat na uzel, aby se jí ve městě nezatoulala a neztratila se. Mnohokrát jsme mamince nabízeli, že jí pomůžeme, alespoň se pokusíme, zlepšit její životní situaci. Nevíme, proč se zdráhá, zda má strach nebo jednoduše nechce být na nikom závislá, ale kromě drobné potravinové pomoci od nás nic nežádá. Tentokrát se na nás ale obrátila s prosbou, zda bychom jí nezaplatili lístek na autobus do Mwanzy. Chystala se odvést Rosie ke své matce, která se stará o její první dvě děti. Chce, aby její dcera měla pořádný život. Mohla si hrát, chodit do školky a nemusela se toulat ulicemi města. Uhradit lístek byla absolutní samozřejmost a to nejmenší, co jsme pro její rodinu mohli udělat. Nyní už je Rosie u své babičky, se svými dalšími dvěma sourozenci a dle slov maminky se jí daří dobře.
Mariamu
Už dobře znáte. Je matkou jedné z rodin, se kterými spolupracujeme, nacházejícími se v největší nouzi. Každou sezónu se snažíme jim pomoci a doplnit dětem v jídelníčku živiny. Po celý rok jedí pouze Ugali – kukuřičnou kaši a majani – něco jako špenát. Snažíme se jim tedy alespoň 3x do roka, nakoupit rýži, fazole, zeleninu, ovoce, rybičky a další potraviny, které obohatí jejich velmi skromný jídelníček a děti posílí a vyživí. Mariamu a Amrani nám tuto sezónu trochu pomohli s přípravou Lishe, kaše pro nejmenší. Amrani nás požádal o kolo, aby na něm mohl dojíždět do školy a zařizovat aktivity spojené s péčí o rodinu, která závisí do velké míry na něm. Nechtěla jsem mu jej ale darovat jen tak. Navrhla jsem, že si na kolo "vydělá". Dovezli jsme mu přes 200kg kukuřice, kterou musel přebrat a vyčistit a poté jsme vyrazili do města koupit slíbené kolo. Mariamu mu s prací pomohla, a tak jsme pro ní ve městě pořídili levný tlačítkový telefon. Bydlí v odlehlé lokalitě a mít možnost kontaktu s druhými lidmi a případně si zavolat o pomoc, pokud by to bylo třeba, je důležité. Sama by nikam nedoběhla. A dobrá zpráva, slepičkám se daří :). Přibyla nová kuřátka. Pořídili jsme potřebné léky, aby byla drůbež ochráněna před nemocemi, které se tu a tam kolem proženou a způsobí fatální škody. Tak se snad bude Amraniho mini kuřecí farma dál rozrůstat :).
Nairat
Na malou bojovnici si také jistě vzpomínáte. Narodila se s rozšťepem páteře. Dostala od nás chodítko, které ji pomohlo doslova postavit se na nohy. Snažili jsme se velmi sehnat pro ní také nějaké ortézky, které by ji více zafixovaly a usnadnili jí tak chůzi s chodítkem. Nicméně se nepodařilo. Tyto pomůcky se musí vyrábět na míru každému dítěti. Je třeba zhotovit sádrový odlitek, podle kterého se později ortézy vyrobí. Navíc je jejich výroba velmi drahá. Tentokrát jsme nebyli schopni pomoci. Po konzultaci s několika odborníky, jsme se usnesli, že nejdůležitější je, aby Nairat dnes a denně cvičila především na zpevnění trupu, aby se jí v chodítku lépe pohybovalo. Darovali jsme jí velký cvičební míč, který pomůže s posilováním středu těla a trénink tak bude o trochu zábavnější. Chvíli po mém návratu domů jsem obdržela fotografii Nairat s ortézkami, které se jim podařilo nechat vyrobit v Tanzanii. Pokračuje tak svědomitě a neúnavně v dosažení svého cíle, chodit a zapojit se maximálně do života.
Hussein
Hussein sice není dítě, zato je otcem dvou dětí, o které se sám stará. Tedy, spíše se teď starají ony o něho. Rodina si naší pomoc doopravdy doslova vymodlila. Narazili jsme na ně, když jsme od místních pěstitelů nakupovali kukuřici na výrobu kaše. Jeho dcera Hawa pro nás přišla a poprosila nás, zda bychom za otcem nezašli. Hussein utrpěl před rokem během nehody na motorce téžkou zlomeninu lýtkové a holenní kosti. V nemocnici mu oznámili, že bude nutné podstoupit operaci, která vyjde na 1 milion tanzanských šilinků. Na naše v přepočtu asi 10 000,- Kč. Pro nás vcelku přijatelná částka, pro běžného místního obyvatele obrovská suma. Husseinovi se nepodařilo tak velký obnos peněz sehnat a operaci nepodstoupil. Po čase se mu ale v kostech i na kůži rozvinula těžká infekce a jeho noha nevypadala vůbec dobře. Myslím, že jsme přišli za 5 minut dvanáct. Nešlo se otočit a nechat je v tom. Dva dny nato jsme vyrazili do nemocnice. Dojížděli jsme každý týden, dva měsíce, na čištění, převazy, kontroly, pro léky. Vzhledem k infekci nebylo možné operaci provést. Syn musel po ukončení základní školy nastoupit do autodílny, aby vydělal alespoň něco málo na jídlo. Hawa je ještě na základní škole. Na starosti má ale celou domácnost i péči o otce. Ráno v pět musí vstát, rozdělat oheň, uvařit čaj a ugali, postarat se o otce a poté může vyrazit do školní lavice. Stejně tak, na ní čeká práce, když se vrátí domů. I po mém návratu do České republiky se pokračovalo v návštěvách nemocnice. Hussein za tu dobu snědl snad na kila antibiotik, ale lékaři si stále netroufali do operace se pustit. Dali nám kontakt na odborníka v Dodomě. S Boží pomocí se nám podařilo dát dokupy nemalou částku z vlastních zdrojů, od rodiny, přátel, místní komunity a Hussein konečně podstoupil operaci. Holenní kost byla v desolátním stavu, kus museli odstranit. Zybtek vyplnit kostním cementem. Do kosti mu bylo vpraveno silné, učinné léčivo, látka, které by měla zastavit a vyléčit infekci a stimulovat růst chybějící kosti. Za 6 týdnů nás bude čekat cesta do Dodomy, kde absolvuje druhou část léčby. Jeden by řekl, že je to velké sousto, ale kdo z nás by nechal člověka v nesnázi, aniž by se pokusil udělat maximum proto, aby mu pomohl. Přijít ve zdejších podmínkách o nohu, to je začátek konce. Odsouzení k totální chudobě. A navíc, děti i otec byli plní víry, vděčnosti a naděje, že zítřky budou lepší. Tak mu držme palce, ať se brzy uzdraví a může se zase pustit do práce. Třeba pak bude moct Juma nastoupit do učiliště a vyučit se mechanikem, což by si moc přál.
Vám všem jsme moc vděční, jelikož díky Vaší podpoře jsme mohli Husseinovi uhradit kontroly v nemocnici, ošetření, převazy, léky a výrobu ortézy, která mu nohu zafixovala, zmírnila bolest a umožnila mu snáze se pohybovat. S Vaší pomocí jsme jim mohli nakoupit zásobu kukuřice, rýže, olej, cukr, fazole a další potřebné potraviny. Hawa dostala novou školní uniformu, a abychom zmírnili trochu její trápení a starost o tatínka, nechali jsem jí ušít krásné nové šaty :).
Ma Grace a Neema
Asi si říkáte, co je to to Ma? Místní ženy, tedy ty, které jsou matkami, nikdo neoslovuje jejich jménem. Říká se jim většinou podle jména jednoho z jejich dětí, často prvorozeného. Ma Grace je matkou malých dvojčat, která jsou zapojena do našeho projektu Lishe. Našla si zaměstnaní v jisté továrně, kde ale během výkonu práce vdechovala škodlivé látky a rozvinulo se jí těžké plicní onemocnění provázené extrémní únavou a vyčerpáním. Několik měsíců nebyla schopna žádné aktivity. Ošetřující lékař jí doporučil, aby jako součást léčby doživila tělo i dvojčata, která ještě kojí, kvalitním mlékem, alespoň 1,5 litru denně pro všechny. Uhradili jsme jim tedy mléko na 30 dní, a když jsme se později vrátili s nadílkou potravin a kaše pro dvojčata, byla již v mnohem lepším stavu. Mléko udělalo zázraky :).
Selela
Skoro jako konec světa. Tanzanie je obrovská, rozlehlá země. Pokud vyrazíte hlouběji do vnitrozemí, lehko Vás přepadne pocit, jako byste se ocitli na konci světa. Během návšťevy jedné studentky střední školy, jsme na takové místo zavítali. Narazili jsme na komunitu lidí žijících daleko od vesnic a měst, bez vody a elektřiny. Pro některé z nás děsivá představa že :D? Rozhodli jsme se, že jim trošku přilepšíme a nakoupili jsme pro ně základní potraviny a 200kg kukuřice. No a samozřejmě jsme museli dětem slíbit, že jim přivezeme bonbóny.
Ugali
V Tanzanii se říká Maji ni uhai - Voda je život. Já říkám, Ugali ni uhai - Ugali je život :D. Ale vážně. Na kukuřici zde skoro všichni doslova závisí. Ugali je pokrm číslo jedna. Ten nejdostupnější a nejdůležitější. Celkem jsme tentokrát rozdali asi 370kg kukuřice.
Zacydo a Zanzibar
I tentokrát jsme podpořili naše kamarády z říše azurových vod a bělostných pláží. Mundhirovi, který je od malička na vozíku, jsme pomohli s uhrazením potřebných léků a rehabilitační péče na určité období. V nedávné době proděla zánět svalů a jeho stav se značně zhoršil. I když už je na tom dnes lépe, potřebuje nutně pravidelnou fyzioterapii, aby se jeho stav vrátil opět do "normálu". Také Omarovi jsme uhradili léky a potřebnou péči a odlehčili tak rodinnému rozpočtu.
Ufffff. Zvládli jsme toho spolu dost, že? :)