Sušenková nadílka a výlet na konec světa :)

Spokojený úsměv na tváři dětem zaručeně vytvoří něco dobrého na zub. Naše drahá dárkyně nám poslala finanční příspěvek s tím, abychom něco koupili místním dětem. Chvíli jsem zvažovala, co by bylo dobré pořídit, ale nakonec jsme se rozhodli zhřešit a koupit 600 ks sušenek (tzv. cookies). Ano, mohli jsme koupit něco potřebného, ale důležité je, že dárkyně byla spokojená a děti také. To je přece smyslem naší činnosti :). Rozdávání sladkostí a drobných dárků dětem v chudých  zemích, je často diskutovaným tématem. Dávat či ne? Jaký to má pozitivní a negativní přínos? Kazíme je tím? Učíme je žebrat a tahat z turistů věci a peníze? Ohrožujeme je tím, vystavujeme je riziku? Možná, nevím... Tak už to prostě je, že bílá tvář, která k nim zavítá, má vždy něco navíc, než ony. A některé děti to prostě zkoušejí. Chtějí bonbón, čokoládu, někdy hračky, tužky, pastelky, někdy peníze. Někdy i mnohem důležitější věci. Snaží se prostě chopit příležitosti, tak, jako to dělá každý z nás. Můžete se za to na ně zlobit? Od malička jsou nuceny rvát se samy za sebe, poradit si a obejít se s málem. A pak, podle mě je to hlavně o lidském charakteru. Některé děti si řeknou o všechno a některé si to nikdy nedovolí. Když jsou drzé, dám jim to jasně najevo. Jindy se zasměju, mávnu rukou a jdu dál. Rozhodně se úmyslně nesnažíme učit děti špatným návykům, a víme, že sladkosti nejsou zdravé, ale čas od času jim prostě chcete udělat radost a dopřát něco dobrého. Každý den potkávám a míjím spousty dětí. A když mám o co, vždy se podělím. Ony jsou totiž mnohdy celý den o hladu, Já si zaplať pán Bůh mohu dovolit jídlo koupit každý den, A tak jsem toto "etické" dilema klidně hodila za hlavu, protože to nikoho nezasytí a pustili jsme se do rozdávání a děti byly šťastné :D. 

Většinu sušenek od Lenky jsme rozdali v našem regionu, na vesnicích, cestou na farmu a z farmy, cestou za klienty, u klientů, ale také cestou na výlet. Výstup na jedinou aktivní sopku v Tanzanii, horu Oldoinyo Lengai (hora Boha). Cesta tam byla opravdu velice dobrodružná a báli jsme, že to auto nevydrží. Ale samotný výstup na sopku, tamní krajina a tisíce Masajů, kteří v této nehostinné, ale tajemně nádherné, nedotčené přírodě žijí již dlouhá staletí, byly nezapomenutelným životním zážitkem. Žasli jsme v jakých podmínkách dokážou spokojeně žít v zemi, která nepřináší žádnou úrodu a po většinu roku, tedy mimo dešťovou sezónu tu nezakopnete o trs čerstvé trávy. Najít pastvu pro dobytek, který je celým smyslem života Masajů, je zde velmi náročným úkolem. Každodenním. Svahy sopky a zem v údolí jsou posety sopečným popelem, v němž se čas od času zatřpytí částečky drobných minerálů, připomínající spadaný hvězdný prach. Místo se nachází v samotném Great Rift Valley a příroda je zde nedotčena více než 1,5 milionu let. Máte pocit, jako byste se ocitli v jakési měsíční krajině. Teda mimo dešťovou sezónu. V tomto období se vše se zazelená a změní k nepoznání. Cestou na místo jsme potkali desítky masajských dětí, zejména chlapců, pasoucích stáda. Byli doslova vyprahlí a více než po sušenkách, toužili po doušku vody. Všechny zásoby nám záhy došly (vzali jsme s sebou hodně málo sušenek). Vlastně jsme ještě nedorazili ani do cíle a všechny byly fuč. Masajští chlapci tráví celé dny na pastvinách daleko od domova. A když projíždíte kolem a vidíte je, jak za vámi běží a prosí o vodu a jídlo, můžete klidně projet kolem, aniž byste zastavili?  To přeci není možné, dokud máte v autě poslední drobek a poslední hlt vody, o který se můžete podělit. Zásoby i peníze jsme si na tento výlet hodně špatně spočítali a připravili. A až cestou tam a na místě jsme pochopili, že se budeme muset rozhodně jednou vrátit a všem dětem, které jsme odmítli, to budeme muset příště vynahradit :).